„Paní učitelko,“ zeptal se třídní prostopášník Pepíček jednou při odpolední výuce paní učitelky, která po jeho dotazu zbledla jako stěna, přičemž ji začalo psychopaticky cukat levé oko. Její řitní otvor se orosil a křečovitě začal svírat tenoučkou černou šňůrku spodních kalhotek, jimiž dnes po vyučování chtěla uhranout kolegu Bílka.

Divoce se zašklebila a s laškovně zhovadilou ironií pronesla: „Áno, Pepíčku? Copak?“

„Paní učitelko, jak to, proč můj děda u politických diskusí hlásí, že je vlastenec, ale můj táta říká, že je to kokot, načež dědeček opáčí, že je otec drzý kolaborant a válečný štváč, pitomá ovce zblblá bruselskou a americkou válečnou propagandou?“

Paní učitelka si očividně vydechla a instinktivně povolila sevření řiti i křížku, který si nosí na hodiny s Pepíčkem v kapse. Její obličej se pak rozzářil a podivný tik i šílený výraz ustoupily na chvíli kamsi za čelo.

„Pepíčku, to je tak. Každý o sobě může tvrdit různé věci, stejně jako jiné nálepkovat. A někdy je opravdu těžké vyznat se v tom, kdo je vlastenec a kdo ne,“ pravila paní učitelka laskavým a vážným tónem.

„Děti, víte co, řeknu vám, jak takového vlastence poznáte. A víte co, zkusme to spolu. Jak myslíte, že se takový vlastenec pozná?“

„Má rád svou zemi!“ vykřikla vzrušeně Maruška vytahujíc prst z nosu.

„Je spravedlivý a čestný!“ vykřikl Jeník, který odtrhl oči od pornočasopisu, aby se zapojil.

„Má rád vlajky!“ zaskandoval Standa, potomek radikálních sparťanů.

„A určitě pomáhá slabším a také se je snaží chránit před bezprávím.“ Poznamenal vznešeně Mirek, místní mirek dušín třídy.

„A taky by si neměl myslet, že má nějaké výhradní právo na svou zemi, ale měl by ji upřímně milovat,“ ozval se odkudsi ze zaprášeného rohu ve změti starých temperek a použitých prezervativů Sokratův hlas.

„Výborně, děti,“ pravila dojatě paní učitelka a veliké slzy se jí perlily na řasách jako kokainová krusta., „a teď mi povězte, jak se chová kokot?“ pravila opět vážně s jistou dávkou příkrosti a pošilhávala do vybledlého rohu, kde před pěti lety ještě visíval portrét prezidenta.

„Myslí jen na sebe!“ vyhrkla opět Maruška tak, že si málem zlomila prstík opět až po konec zarytý v nosní dírce.

„Neustoupí ani o píď ze svého pohodlí, aby pomohl slabším a zabránil bezpráví,“ přikyvoval vážně Tonda, který se právě probral z deliria.

„Má rád vlajky – ale nero -zumí jim tutu tu tututu!“ bušil do lavice rozvášněný Standa.

„Raději se skloní před silnějším, než aby pro prestiž svého národa něco učinil,“ káravě pronášela třídní amazonka Lenka a nadouvala svůj explicitní hrudník.

„Má malýho pinďoura. A taky se mu daj zuby spočítat na prstech rukou,“ žoviálně glosoval situaci Pepíček, který si na lavici přehodil nohu přes nohu.

„Pepíčku, nejsi doma,“ kontrovala paní učitelka přičemž opět mimoděk v kapse sevřela křížek a šňůrka lascivních tangáčů se opět zalila potem. Pepíček chtěl možná ještě něco říct, ale byl přehlušen třídní básnířkou Annou, což paní učitelce opět navrátilo rovnováhu.

„Jest to též ten kdož plnými vědry slova o rovnosti, svobodě a míru vylévá do splašků a kalu prasečího trusu jen proto, aby docílil svého cíle, co za nosem mu sedí, nehledě na to, že za rohem drak číhá.“

Paní učitelka tuto snůšku pubertálních metafor a kýčovitých sraček sice pochopila jen napůl, ale i tak se široce usmála a něžně dětem pravila: „Výborně, děti, teď už víte, jak poznat vlastence od kokota. A taky víte, že vlastenec spíš bude fandit Ukrajině než se k ní stavit záporně. Rusákům špinavejm fandí jen kokoti. Pro jistotu jsem vám vše zapsala přehledně na tabuli!“

Takže: #BudCechbudlaska, a nebuď kokot.