Psychopatickému agresoru by se nemělo ustupovat. Jo, tohle tvrzení platí. Nemusím snad opakovat, jak moc se to naší zemi vymstilo v 30. letech 20. století. Jak moc se to vymstilo celé Evropě, celému světu, která i po napadení Polska v září 1939 přes formální vyhlášení války přešlapovala ještě skoro celý rok ve vzduchoprázdnu – koneckonců celá eskapáda se nazývá „válkou podivnou“ – Francouzi si lebedí ve svých pevnostech, zatímco Polsko krvácí…
Tenhle appeasment však neplatí jen pro Evropu. Podobně jako Hitler už od prapočátku deklaroval, že chce zničit Československo (což i přes všemožné ústupky realizoval) lze pozorovat po celém světě:
Mussolini si v roce 1935 vyhlásí válku Etiopii. Reakce světa? Bezzubé nóty, prostesty ústící v dohodu mezi Francií a Itálií o novém rozdělení východoafrického regionu. Diplomatická izolace Itálie jen přispěla k jejímu sblížení s Německem. A Duce si může připsat doma plusové body za obnovení římského impéria.
Přesuňme se dál na východ. V roce 1927 se koná Dálněvýchodní konference v Tokiu, jejíž tajné usnesení publikuje čínský tisk o dva roky později. Dnes je známé jako „Tanakovo memorandum“ podle údajného autora, tehdejšího japonského premiéra Tanaky Giijčiho:
„Abychom mohli dobýt Čínu, musíme nejdříve dobýt Mandžusko a Mongolsko. Abychom dobyli celý svět, musíme nejdříve dobýt Čínu. Dokážeme-li dobýt Čínu, budou se nás všechny ostatní země Přední Asie, Indie a rovněž země jižních moří bát a budou nuceny před námi kapitulovat. Tehdy celý svět pochopí, že východní Asie je naše a neodváží se upírat nám na ni právo. Takový je plán, který nám odkázal císař Meidži. Jeho zdar má veliký význam pro existenci našeho impéria.“
Reakce světa? Veškerá žádná, až opětovné vydání v roce 1931 vzbudilo jistý rozruch – a v roce 1934, kdy bylo přeloženo do angličtiny, už bylo Mandžusko (severní provincie Číny), nyní loutkový stát Mengukuo (bohatý na uhlí a ocel) od roku 1931 pod kontrolou Japonska. Nutno je však dodat, že Tanakovo memorandum je jako autentický dokument rozporováno, nicméně jeho obsah byl japonskými špičkami brán jako cíl.
Kam to vedlo netřeba dodávat: v roce 1937 dojde na mostě Marca Pola k přestřelce – kdo ji vyprovokoval je otázkou sporu, nicméně v oblasti mnohem početnější japonská armáda měla nyní záminku k invazi, která vedla k osmileté krvavé a kruté válce doprovázené genocidními praktikami ze strany Japonců (město Nanking, tehdejší hlavní město Číny, by mohlo vyprávět).
Impotenci mírem posedlých evropských diplomatů a vůdců netřeba zmiňovat (jediný, kdo se opravdu zmohl na nějakou významnější pomoc Číně byly Spojené státy a Sovětský svaz)… A že se Číňané, slabí a nedozbrojení houževnatě bránili, netřeba dodávat. Však se také válka vlekla. A víte, jak jí v Japonsku eufemisticky nazývali? „Čínský incident“, taková speciální operace. A propaganda? Ta jela na domácí půdě na plné obrátky, takže i když se válka vyvíjela pro Japonce mizerně, domácí venkovské publikum jí aplaudovalo a požadovalo ještě krvavější vedení do samého konce…
A co z toho plyne? Politika usmiřování, podlézání psychopatickým režimům nevede k dobrému konci, ale k nevyhnutelnému konfliktu, který bude mnohem bolestivější, než kdyby se utnul v začátku.
#BudCechBudLaska a pochop, že mír si nevykoupíš ústupkem psychopatickému vrahounovi!
